Tvorba webových stránok a eShopovZaložiť webovú stránkuZaložiť e-shop
aktualizované: 18.01.2011 19:19:05 

Besy a Ervín

MOJE VELKÉ SNY...

MOJE VELKÉ SNY......

1 SEN 

„Keď človek hovorí s koňmi“

  Kniha s názvom „ Jazdecká škola Lindy Tellington – Jonesovej“ vyšla v roku 1996 ako nemecký originál „ Die Linda Tellington – Jones Reitschule“. O štyri roky neskôr bola preložená z prvého vydania do českého jazyka Jarmilou Doubravovou a vydaná nakladateľstvom Brázda, s.r.o., Praha.
 
    Názov je viac-menej zavádzajúci, pretože nejde o jazdeckú školu ako z názvu vyplýva. Každý aspoň trochu zasvätený do tejto témy si okamžite predstaví knihu pre začínajúcich jazdcov, ktorá teoreticky a na základe fotografií s časti aj prakticky učí základy jazdy na koni.
Avšak táto predstava je mylná. Autorka knihy Linda sa tu snaží zjednotiť prácu človeka s koňom na základe vzájomnej spolupráce a porozumenia.

 

  Linda Tellington – Jonesová sa narodila na farme pri Edmontone v Kanade. Od malička vyrastala medzi koňmi, čo určite ovplyvnilo jej ďalšie pôsobenie v tejto oblasti. Prvé úspechy sa dostavili v trinástich rokoch, keď v podstate ako dieťa už vyučovala jazdu. Postupom času jej rukami prešlo mnoho koní a pribúdali skúsenosti. V roku 1960 si spolu s manželom založili farmu na chov plnokrvníkov Hemet na juhu Kalifornie. V roku 1964 tu založili Výskumné Centrum a výcvikové stredisko pre učiteľov jazdy na koni. Po čase si uvedomila, že sa chce uberať iným smerom ako len výučbe jazdenia, preto zavrela školu, predala kone do dobrých rúk a vybrala sa na cestu, ktorá predchádzala aj vzniku tejto knihy.
 
    Hľadanie ju zaviedlo až do Nemecka, kde absolvovala svoju prvú Equitanu. Tu sa v roku 1975 začala vzdelávať vo Feldenkraisovej metóde, ktorá sa zameriava na pohyby ľudí a práci s nimi. Neskôr na základe tejto metódy vyvinula vlastnú dnes už svetoznámu metódu s názvom TTEAM (metóda práce s vedomím koňa podľa Telligton – Jonesovej). Je to vlastne sústava postupov a dotykov, ktorá umožňuje urobiť z koní bezpečných partnerov ochotných spolupracovať a vytvára k nim hlbší vzťah. Medzičasom sa jej práca stala známou a v roku 1992 jej bola udelená cena „Vyznamenanie za celoživotné mimoriadne prispenie k umeniu jazdy na koni a k jej výskumu“, ktorá sa odovzdáva len veľmi zriedka. Neskôr už nepracovala len s koňmi, ale bola žiadaná vo veľkých zoologických záhradách, kde pracovala s najrôznejšími
zvieratami na rôznych kontinentoch a v rozličných štátoch.

 

Pomáhala napríklad kosatke z filmu Zachráňte Williho, ktorá bola vystresovaná zo stiesnených priestorov. Postupom času zistila, že deti sa so zvieratami dorozumievajú celkom samozrejme. Väčšina dospelých však toto spojenie často v priebehu dospievania stráca. Svojou prácou sa snažila tento vzťah znovu obnoviť a to bolo podmetom ku vzniku tejto knihy.
 
    Na začiatku je predstavených sedem detí spolu s koňmi, ktoré sa zúčastňujú výcviku počas celej jeho doby. Kniha je bohato ilustrovaná fotografiami od známeho fotografa Hilmara Pabela. Výcvik začína výučbou dotyku TTouch, ktorý je pre túto metódu jeden zo základných prvkov. Je to v podstate určitý spôsob dotykov po celom tele koňa. Ako ďalšia je tu popísaná tzv. „práca zo zeme“, čo je vedenie koní v najrôznejších vodiacich pozíciách a práca s nimi na prekážkach. Posledné kapitoly sú venované jazde na základe balančného sedu.
 
    Táto kniha sa mi dostala do ruky od mojej trénerky s odporúčaním, že stojí za prečítanie a skutočne sa nemýlila. Kniha je určená pre všetky vekové kategórie. Každá z nich si tu určite nájde to svoje. Vytknúť by som mohla jedine príliš jednoduchú koncepciu písania, ktorá mi síce prekáža, ale vzhľadom k tomu, že kniha je písaná aj deťom, chápem jej potrebu pre porozumenie niektorých zložitejších prvkov a cvikov. Naproti tomu autorka tu veľmi výstižne pomenovala jednotlivé dotyky, čím značne zjednodušila ich rozlíšenie a zapamätanie.

 

Veľkým plusom by som označila snahu odlíšiť sa od tzv. „zaklínačov koní“. Ľudí, ktorý vraj vidia do duše tohto zvieraťa a snažia sa mu porozumieť. Pracujú na princípe NHS čiže metódy Naturalhorsemanshipu, čo je v podstate práca zo zeme s použitím prepracovaných postupov, ktorá je dielom američana Pata Parelliho. Všetci ostatní, ktorí pracujú na základe tejto metódy či už z presvedčenia, alebo zo snahy zarobiť, už len kopírujú dávne poznatky a v podstate neprinášajú do tejto oblasti nič zásadne nového. Avšak Linda Tellington – Jonesová vypracovala niečo úplne odlišné od poznaného a práve preto táto kniha stoji za prečítanie aj skeptikmi, ktorým sa pri pohľade na obal objaví známy obraz toho, čo už mnohokrát čítali a čo bolo považované za novinku v tomto smere. A nakoniec treba spomenúť, že predovšetkým nieje určená len pre milovníkov koní, ale pre majiteľov všetkých druhov zvierat na celom svete.

2 SEN 

 

So slobodou v srdci... Mustang môj sen...

Divocí koně - Mustang

Divocí koně jsou odjakživa považováni za jakýsi symbol svobody a volnosti. Pro mustangy, divoké koně amerického Západu, to platí dvojnásob. Především proto, že jejich domovem jsou nekonečné severoamerické prérie, které představují volnost doslova bez hranic. A pak - tito koně nejsou svobodní od prvopočátku, jsou to domácí koně, kteří si svou svobodu téměř "vybojovali", museli se naučit přežít ve volné přírodě bez lidské pomoci, bez přikrmování, úkrytů před nepohodou i bez ochrany před přirozenými nepřáteli. Ale ke skutečné svobodě patří i ta nebezpečí. 

V průběhu osídlování Severní Ameriky bylo do země dovezeno obrovské množství koní. Není divu, v té době byl kůň často jediným dopravním prostředkem a zároveň i jediným pomocníkem zemědělců na rozlehlých severoamerických pláních. Neklidná doba však způsobila, že mnoho dovezených koní svým majitelům uprchlo, mnozí pak byli úmyslně (nebo i neúmyslně, např. ve válkách a bojích s indiány) ponecháni svému osudu. Kůň je stádné zvíře, jednotlivci a malé skupinky uprchlých koní se postupně sdružovali do větších stád. A protože jsou to původně stepní zvířata, našli koně v severoamerických prériích podmínky velmi podobné svému dávnému domovu ve středoasijských stepích. Stejně jako tam však to byl domov krutý: v létě je sužovala sucha a vedra, v zimě kruté mrazy. Přežili proto jen ti nejodolnější. Časem tak bez zásahu chovatelů vzniklo jakési nové plemeno divokých koní, které spojovala vytrvalost, rychlost a odolnost vůči drsnému podnebí, stejně jako nižší výška v kohoutku.
  
POMOCNÍK INDIÁNŮ

Prérijní indiáni se zpočátku jezdců na koních báli, ale rychle si zvykli a brzy také pochopili, jak je takový kůň užitečný. Naučili se mustangy lovit, krotit je a jezdit na nich. Na koních vyráželi do válek proti jiným kmenům i proti bělochům, ale koně jim pomáhali i v běžném životě. Kočovné kmeny používaly koně k nošení či vlečení břemen, lovci se vydávali na koních na lov bizonů... Indiánští koně se od divokých mustangů nijak nelišili, pokud utekli, znovu se přidali ke svým divokým bratrům. V důsledku postupného vyhlazování indiánů a jejich ústupu do rezervací, stejně jako v důsledku technického pokroku - vzniku železnic, později pak rozvoje automobilismu - ztráceli mustangové svůj význam jako jezdecká a pracovní zvířata. Ale z přírody nezmizeli. Ještě na počátku dvacátého století odhadovali přírodovědci, že jich na území Spojených států žije kolem jednoho milionu. Bohužel, tento symbol svobodné Ameriky má jednu zásadní vadu - stáda mustangů obývají rozsáhlé pastviny a spásají trávu, která, podle mínění člověka, nepatří jim, nýbrž farmářům a jejich domácímu skotu... Farmáři proto vyhlásili mustangům nemilosrdný boj - vybíjeli je a jejich maso používali jako krmivo pro psy. V současné době jsou mustangové ve východních oblastech USA vyhubeni zcela, na západě jich zbývá necelých 20 000 jedinců roztroušených po malých skupinkách v odlehlých oblastech Nevady, Wyomingu, Utahu, Washingtonu, Oregonu, Kalifornie, Idaha, Montany, Colorada, Nového Mexika a Arizony.
 
ZÁKON PRO MUSTANGY

Už v sedmdesátých letech se mustang dočkal zákonné ochrany, ale od vydání zákonů ke skutečné ochraně vede ještě dlouhá cesta. Zákon na ochranu mustangů (byl vyhlášen v roce 1971) má navíc obrovské množství odpůrců v řadách farmářů a chovatelů dobytka. Ochránci přírody navíc bojují proti dávným tradicím, kdy se lov divokých mustangů považoval za sport. Bohužel, dnes se mustangové neloví proto, aby byli zkroceni a osedláni, ulovení koně putují na jatka, neboť jejich maso je v současné době ceněno jako mimořádná lahůdka. Naštěstí mají mustangové kromě odpůrců i mnoho přátel, kteří se snaží pomocí tisku, rádia a televize přesvědčit veřejnost i vládu, že tento symbol svobodné Ameriky je svým způsobem jejím přírodním a zároveň i kulturním dědictvím, které je nutno zachovat pro budoucí generace. Jejich práce není snadná, ochránit skupiny mustangů roztroušené po tak rozlehlém území vyžaduje obrovské úsilí, ale v posledních letech se zdá, že (alespoň někde) mustangové přibývají, přestože ona neomezená svoboda už pro ně není - ani v zemi neomezených možností - samozřejmostí.
 
ADOPTUJTE MUSTANGA

Lov mustangů má v Americe staletou tradici, zákon proto i dnes povoluje, aby si každý směl jednoho mustanga odchytit a takzvaně ho adoptovat. Zájemce se však musí písemně zavázat, že se bude o odchyceného mustanga pečlivě starat a že ho nedá utratit. Ochránci mustangů pak dohlížejí na to, aby se zvířeti skutečně dostalo potřebné péče a aby nepřišlo k úhoně ani při změně majitele.
 
ZDIVOČELÝ, ALE NE DIVOKÝ

Vzhled domácích koní samozřejmě ovlivňují chovatelé pečlivým výběrem rodičovských zvířat. Zdivočelí koně, jejichž rozmnožování člověk nijak neovlivňoval, vytvořili v průběhu let určitý typ nevysokého, odolného a otužilého plemene. Protože nikdo nedbal na jejich plemenitbu, mají nejrůznější zbarvení. Přesto svůj domácí původ nezapřou: nikdy nezdivočeli tak, aby získali zpět znaky pravých divokých koní. Jedním z nejtypičtějších je např. krátká stojatá hříva - mustangové si uchovali dlouhou hřívu domácích koní.
 
NÁVRAT DO ZEMĚ PŘEDKŮ

Kůň se do Ameriky dostal až ve středověku, s příchodem bílých kolonizátorů, do té doby v Americe koně nežili. Jenže toto tvrzení není zcela pravdivé, přesněji bychom měli říct, že koně v Americe nežili v době, kdy se v ní objevil člověk. Amerika je totiž původním domovem koní. Právě v Severní Americe nalézají paleontologové kosterní pozůstatky předků pravých koní. Koně rodu Equus se tady vyvinuli před třemi nebo dvěma miliony let. Po pevninském mostě, který tenkrát spojoval Severní Ameriku s Asií, se dostali do Starého světa. Po zániku pevninského mostu americká populace z neznámých příčin vyhynula, zatímco ve Starém světě se koně dál vyvíjeli do podob, jaké známe dnes.
 
KONSTITUCE

Mustangové jsou svou stavbou značně nejednotní. V zásadě mají znaky španělských koní, jako je výrazná španělská hlava. Krk je kratší, lopatka strmá. Hřbet je krátký, záď svalnatá. Končetiny jsou silné a kvalitními kopyty.
Srst může mít jakoukoliv barvu, v kohoutku měří přibližně 140 - 160 cm
 
 

3 SEN 

AJ JA RAZ BUDE TAKE VEDIET.....
  
 =D
 
 

 

TOPlist